Nechtějte pro dítě úlevy, ale dobrého kantora

Kategorie:
Publikováno: 30.9.2010
Autor: bk

Dyslexie a dysgrafie. Pod těmito názvy se skrývají strašáci současných rodičů – specifické poruchy učení.


Nejprve je třeba říci, že ne každý problém se čtením nebo se psaním jde na vrub těchto poruch.

"Rodič by se měl v první řadě zajímat o to, jestli si s dítětem dostatečně povídá, jestli mu předčítá, jestli podněcuje dítě k samostatnému čtení knížek. Až v druhé řadě je důležité, jak to dítěti jde. Pokud mu to příliš nejde, měl by se s učitelem radit, co dělat pro to, aby mu to šlo lépe. Zejména co pro to udělá škola a co mají udělat rodiče. O diagnózy by se rodič příliš zajímat neměl, protože diagnóza ještě někoho číst a psát nenaučila" říká dětský psycholog Václav Mertin.

Zřejmě nejčastější poruchou je dyslexie, tedy řečeno se slovníkem cizích slov "chorobná porucha schopnosti číst". Takové dítě potřebuje spolupráci dobrého a poučeného pedagoga. Pokud však okolí před poruchou zavře oči a vnímá ji jen jako dětskou neschopnost, anebo naopak se rodiče spolehnou na papír z poradny, na jehož základě má jejich potomek pouze právo na nejrůznější úlevy (např. nebýt klasifikován), prokážou mu medvědí službu.

Druhou nejrozšířenější poruchou je dysgrafie, tedy snížená schopnost naučit se psát. Samozřejmě i tyto děti potřebují především poučeného kantora. Co však dyslektikům a dysgrafikům podle názoru Václava Mertina rozhodně nepomůže, jsou "úlevy". Dnes už by mělo být trestné hovořit o "úlevách" pro tyto děti, zlobí se psycholog. Podle jeho slov potřebují jen upravit běžné postupy tak, aby reagovaly na jejich nedostatky.

"Když mluvím na žáka s vadou sluchu tak, aby mi viděl na pusu, není to žádná úleva. A stejně tak když přečtu dyslektikovi zadání matematického úkolu, nejde o úlevu, protože zkouším matematiku a on by se kvůli špatnému čtení vůbec nedostal k jeho řešení. příkladů je mnoho, rozhodně však nesmí jít o úlevy. Nebo snad budeme těmto dětem ulevovat i v životě?" uzavírá Mertin. Někdy se totiž snaha nepřitěžovat takovému dítěti zvrhne a dítě nebo rodiče začnou diagnostikovanou poruchu používat jako štít. Pokud ale dítěti umetete cestu papírem z poradny, příliš mu nepomůžete. Jestli budete omlouvat i to, že si nikdy neudělá úkol, nenosí pomůcky a zásadně se na vyučování nepřipravuje, nepočítejte s tím, že by svůj handicap dokázalo někdy překonat. Tím spíš, že učitelé před razítkem psychologa většinou rezignují a po žákovi, jehož rodiče se s papírem z poradny dovedou patřičně ohánět, raději nic nechtějí. S dítětem s poruchami "dys" je třeba pracovat i doma. Úkoly však musejí odpovídat tomu, co dítě dokáže, s pochvalou nešetřete. Na druhou stranu je nutná i důslednost – dítě musí vědět, že během následujících dvaceti minut nebo půl hodiny ho čeká soustředěná a pokud možno nepřerušovaná práce.

Jak pomoci: Každý den trénovat to, co jde dítěti nejhůře. S dyslektikem denně číst nahlas třikrát pět minut, místo čítanky je vhodné zvolit knížku podle přání dítěte, důležité je převyprávění přečteného textu. S dysgrafikem každý den uvolňovat ruku (kreslení, malování, navlékání korálků a tak dále), cvičit správné držení tužky, psát doplňovací cvičení a nezapomínat přitom na zdůvodnění opraveného podle konkrétního pravidla. Dohodnout se s učitelem například na možnosti ofotografovat si zápisky z hodiny od spolužáka, místo diktátu psát doplňovací cvičení a podobně.

ŽK a rozvrhy tříd

Vyhledávání

Novinky